Každý večer v 18:55 sedí Ciro přede dveřmi domu a čeká na svého milovaného páníčka, který se vždy vrací domů v 19 hodin. I dnes večer trpělivě čeká v chodbě – bohužel marně. Pro jeho paničku je tento pohled o to bolestnější, protože ví něco, co Ciro ještě nepochopil: Jeho páníček už tu nebydlí.
Většinou všechno začíná tak krásně. Potkají se dva lidé, přeskočí jiskra a brzy chtějí trávit každou volnou chvíli spolu. Všechno jde jako po másle a jednoho dne si uvědomí, že se zamilovanost proměnila v lásku. Následuje stěhování do prvního společného bytu a najednou vyvstane otázka: Co vlastně říkáš na společného psa?
Pes je tvor zvyku
Stejné to bylo i u Cirových majitelů. Mladý pár se při návštěvě útulku ve stylu „jen se nejdřív podíváme“ setkal s malým kříženým štěnětem a oba se do něj jednomyslně a beznadějně zamilovali. Rozhodnutí tak bylo jasné. Od toho dne byl Ciro jejich vším – právě on z páru udělal rodinu. Roky plynuly, vytvořila se společná rutina a chytrý kříženec se naučil, kdy jeho páníčkovi každý večer končí pracovní doba.
Psi si dokážou vytvořit nejen mimořádně dobrý cit pro denní dobu, ale obecně velmi snadno zvykají na rutinu. Čtyřnozí mazlíčci, kteří například dostávají jídlo vždy ve stejnou dobu, po čase přesně vědí, kdy se bude podávat večeře. Někteří už vzrušeně sedí před miskou, začnou kňučet nebo dokonce dostanou skutečné žaludeční potíže, když se krmení opozdí. Tělesná paměť psa totiž v obvyklou dobu krmení začne preventivně produkovat žaludeční kyselinu, aby urychlila trávení. To může u milovaného čtyřnohého parťáka vést k pálení žáhy, refluxu nebo zánětu žaludeční sliznice. Při výchově psa mají zvyky a očekávání zkrátka dvě stránky. Dávají každodennímu životu psa strukturu a řád. Když se však časem upevní a nastane nevyhnutelná změna, vzniká zmatek, nejistota a stres. V životě člověka i zvířete může kdykoli dojít k zásadní změně – ať už jde o stěhování, rozchod nebo přírůstek do rodiny. Proto bychom při výchově psa měli dbát na dobrou rovnováhu mezi rutinou a pestrostí.
Smlouva o péči o psa
Pro Cira je už bohužel pozdě a musí se na vlastní kůži naučit, jak matoucí mohou změny být. Naštěstí čas zahojí všechny rány a Ciro se se svým páníčkem brzy znovu uvidí. Sice ne přesně v 19 hodin, zato dvakrát týdně při společné procházce. Jeho majitelé totiž udělali všechno správně: předem se dohodli, u koho Ciro v případě rozchodu zůstane, a vše dokonce sepsali. Díky tomu mezi jeho páníčkem a paničkou v této věci nevzniká další prostor pro hádky. Ve své „smlouvě o péči o psa“ bývalý pár stanovil, u koho Ciro zůstane, jak se rozdělí náklady a kdy budou probíhat návštěvy. V centru pozornosti by přitom vždy mělo být blaho psa – i když to někdy znamená loučení. Pes by totiž měl mít pouze jeden stabilní domov. Když ho neustále přemisťujeme z místa na místo, dlouhodobě mu to neprospívá. O to více se pak čtyřnohý parťák těší na procházky a malé výlety s páníčkem nebo paničkou. Ciro díky brzkému shledání se svým páníčkem také rychleji překoná počáteční bolest z odloučení a možná zjistí, že páníček a panička jsou každý zvlášť vlastně mnohem spokojenější. Konečně se mu zase věnují intenzivněji než svým partnerským problémům.
Rozptýlení po psím
Psi jsou neuvěřitelně vnímaví. Někteří dokážou u člověka vycítit a vyčichat pocity, nálady nebo dokonce nemoci ještě dříve, než si je člověk sám uvědomí. Pokud se tedy pes začne chovat jinak, je nejistý nebo zkrátka není ve své kůži, vyplatí se zamyslet nad vlastním chováním. Období rozchodu bývá plné hněvu a zklamání. Truchlení a hojení jsou důležité, ale život musí jít dál – pro psa i člověka. Rozptýlení je klíčové a procházka na čerstvém vzduchu s věrným parťákem po boku přinese potřebné jasno do hlavy. Ciro už pochopil, že čekání přede dveřmi nemá smysl. Zároveň ale zjistil, že doma je teď zase klidněji a pokojněji a že ho z obou stran rozmazlují dvojnásobně. Láska mezi jeho majiteli se sice změnila, ta, kterou oba chovají ke svému roztomilému kříženci, však nikdy. Ciro teď cítí, že jako pes po rozchodu se někdy nežije vůbec špatně.
Od Louisa Knoll
