Někdy stačí jediná společná věc, která dokáže zastínit všechny velké a na první pohled zřejmé rozdíly mezi dvěma jedinci. U nás lidí jsou to často společné zájmy, vášně, zkušenosti nebo také starosti, které nás sbližují a navzdory věkovým rozdílům i jiným hranicím umožňují vznik hlubokých přátelství. Najednou si člověk uvědomí, že věk je opravdu jen číslo a že vnější vzhled, tělesné rozdíly nebo rozdíly mezi pohlavími jsou naprosto nepodstatné. Z cizinců se tak mohou stát nesourodí, ale opravdoví přátelé.
Přátelství ve světě zvířat
Tato pestrá spojení neexistují jen mezi lidmi, ale také v rozmanitém světě zvířat. I mnozí naši zvířecí obyvatelé planety jsou totiž nesmírně společenští a touží po blízkosti a náklonnosti – klidně i napříč druhy. Sympatie, antipatie – ani ve zvířecí říši není vždy vše harmonické. Některé zvířecí kombinace mají dokonce špatnou pověst. Podle všeobecného názoru bychom prý psy a kočky neměli chovat společně pod jednou střechou. My ve William Walker to vidíme jinak a dnes ti chceme vyprávět o jednom z těchto nesourodých, a přesto neuvěřitelně důvěrných přátelství. O kocourovi Harrym a jeho velkých psích kamarádech Miovi a Caře.
Jak to všechno začalo – první setkání nesourodých přátel
Je to už dobrých 19 let, co se cesty těchto tří přátel poprvé zkřížily. Budoucnost malého bezejmenného koťátka byla nejistá, protože si ho jeho majitelé nechtěli nechat. Krátce před letními prázdninami vysadili malé šedobílé kotě v lese. Tam se toulalo – jak dlouho, to nevíme – až nakonec našlo cestu na náš pozemek. Zpod spletitých větví nízkého rododendronového keře pozorovalo, jak si před domem hrají oba naši rodinní psi. Mio, kříženec rhodéského ridgebacka a syn naší zlaté retrieverky Cary, byl ale skvělý hlídací pes a okamžitě vycítil, že někde na zahradě bije ještě jedno malé srdíčko. Našel malého kocoura, očichal ho a zůstal u něj, dokud jsme je oba nenašli.
Pes a kočka: Zrození velké zvířecí lásky
Tehdy mi bylo právě šest let a vždycky jsem si přála kočku. Možná to byl osud, co malé kotě přivedl na náš pozemek. Každopádně od toho dne patřil kocour Harry k naší rodině. Vyrůstal s našimi dvěma psy Miem a Carou, přizpůsobil se jejich chování, kradl jim jídlo a snažil se ve vzduchu chytat jejich vrtící se ocasy. Byl vlastně spíš psem než kocourem. Zašlo to tak daleko, že nás Harry tajně následoval do lesa, když jsme chodili na procházky se psy. Jednoduše nechápal, proč nesmí jít s námi. Chlupáč Mio si toho malého veselého rošťáka okamžitě zamiloval a oba si vytvořili ten nejkrásnější společný ranní rituál. Za úsvitu, když Harry scházel z horního patra po schodech, zdravili se tito dva přátelé čumáčkem na čumáček, jako by si dávali malou pusinku. Po celé roky, které spolu strávili, na tento rituál nikdy nezapomněli.
Lojalita mezi psem a kočkou
Často slýcháme příběhy o psech a kočkách, kteří společně sdílejí pelíšek, mazlí se a navzájem si olizují uši, u nás to ale nikdy nebylo takhle. Přátelství těchto tří se vyznačovalo především hlubokou vzájemnou loajalitou. Věděli, že k sobě patří a že se musí navzájem chránit. Když z Harryho vyrostlo z malého kotěte pořádně statné a drzé zvíře, nebyla o potíže nouze. Zmlátil každého jiného kocoura v okolí a přivodil si snad každý druh zranění. Jednou se málem oběsil ve šikmo otevřeném okně. Když se zrovna nepral, rád nám dával do bot mrtvé myši nebo v noci jen tak pro zábavu vyřvával na celý dům. Opravdu čilý malý rošťák. Jakmile se ale uklidnil, miloval čas strávený se svými kamarády a oblíbenými lidmi. Často všichni tři přátelé podřimovali půl dne v jedné místnosti nebo společně prozkoumávali zahradu, jakmile se skrz mraky prodral jediný sluneční paprsek.
Kočičí rvačka a štěkající ochránci
Jednoho časného letního rána se Harry po jednom ze svých nočních výletů po okolí uvelebil venku na našem čalouněném zahradním nábytku a dospával. Zřejmě si nevšiml, že se zahradou přímo k němu plíží cizí černý kocour. Jak se nám později zdálo, vetřelec Harryho zbaběle napadl ve spánku. Sotva rvačka začala, naši psi uvnitř domu spustili hlasitým štěkotem poplach. Rychle jsme seběhli ze schodů a brzy jsme i my uslyšeli syčení a typické vřeštění kočičí rvačky. Harry se zřejmě bránil ze všech sil, ale byl v bezvýchodné obranné pozici – zády se opíral o zahradní židli a před ním stál tlustý cizí kocour na zadních nohách s nataženými předními tlapami a široce vytaženými drápy. Rozrazila jsem dveře a oba psi mě málem strhli k zemi. Mio a Cara totiž během jediného okamžiku proletěli kolem mě ke klubku zápasících koček. Byli připraveni bránit svého nejlepšího parťáka. Útočník to nečekal. Sevřený strachem Harryho pustil a prchal, co mu síly stačily – psi ho s rozzuřeným štěkotem pronásledovali. Harry věděl, že jeho bodyguardi už zbytek zařídí. Zatímco Mio u zahradního plotu štěkal prchajícímu kocourovi do zad nejrůznější výhrůžky, Harry vítězoslavně sledoval celé představení. Lehce seskočil ze zahradní židle, protáhl se a posadil se na okraj trávníku, aby své vracející se ochránce přivítal polibkem čumáčkem. Jak se dalo čekat, vyhnaného černého kocoura jsme už v blízkosti našeho domu nikdy neviděli! Harryho status „King of the Neighborhood“ byl navždy zpečetěn.
Loučení a nová přátelství
Jenže život už je bohužel takový a čas se nedá zastavit. Asi o deset let později jsme se nejprve museli rozloučit s Miem a krátce nato i s Carou. Psí život je zkrátka příliš krátký. Harry nechápal, proč už Mio ráno není na svém místě, aby mu dal pusinku. Zdálo se, že mu jeho kamarádi chybí. Vyhýbal se smutně prázdným místům, kde oba spávali, a stále více se stahoval do horního patra. Prázdno v ranním rituálu jsem se snažila vyplnit já a on se zase snažil vyrovnat s nepřítomností Mia a Cary. Po nějaké době jsme do naší rodiny znovu přijali psy a Harry si dobře poradil s každým novým přírůstkem. Od psů totiž nikdy nezažil nic jiného než laskavost a lásku. Tak důvěrné pouto, jaké měl s Carou, a především s Miem, už mezi zvířaty nikdy nevzniklo. Harry své srdce daroval jen jednou, respektive dvakrát. Novým čtyřnohým členům rodiny dal velmi rychle najevo, kdo je v tomto domě pánem – a byl jím jedině on. Až do dne, kdy jsme našeho malého chaotika, nejbláznivějšího a nejodvážnějšího kocoura Harryho, museli s těžkým srdcem nechat odejít přes duhový most. 18 let uběhlo jako mrknutí oka – znovu nastalo loučení. A jedna myšlenka nás utěšovala víc než cokoli jiného: byli jsme si jistí, že na druhém konci duhového mostu už na něj čekají jeho nejlepší přátelé Mio a Cara, s vrtícími ocasy a ťuknutím čumáčkem připraveni ho přivítat.
Máš také mezi svými mazlíčky nesourodé přátele? Určitě se s námi v komentářích poděl o své nejvtipnější, nejdojemnější a nejnapínavější zážitky z tohoto výjimečného přátelství.
Od Louisy Knoll
