Často se mě lidé ptají, odkud se vlastně bere moje velká láska ke psům. Vždyť se můj soukromý i profesní život z velké části točí kolem nejlepšího čtyřnohého přítele člověka. Ať už jde o výživu, zdraví nebo výchovu – postupem času se ze mě stala opravdová psí expertka. Za to může nejspíš i fakt, že svůj domov sdílím s nejbláznivějším, ale také nejúžasnějším psem plemene Continental Bulldog, El Carlosem. Navzdory svým zkušenostem a znalostem mě stále staví před nové záhady a výzvy, kterým musím čelit. Život bez psa? To si neumím představit! Od chvíle, kdy jsem spatřila světlo světa, jsem vyrůstala se psy, hrála si s nimi a žila po jejich boku. Jako malé dítě jsem si však tyto věrné bytosti ani zdaleka nedokázala vážit tak jako dnes. Vzpomínám si na jeden zásadní okamžik, který z obyčejné malé holčičky udělal navždy a bezpodmínečnou milovnici psů. Byl to den, kdy naše rodinná fenka Cara přivedla na svět štěňata.
Všechno začalo jednoho chladného jarního rána. Drozd zpěvný a špačci se vrátili ze svých zimovišť a ještě více zesílili ranní ptačí koncert. Slunce jasně a přívětivě prosvítalo okny. Vlastně to byl krásný a poklidný den. Bylo mi pět let a byla jsem nesmírně pyšná, že jsem se odnedávna mohla hrdě označovat za opravdovou předškolačku. Probudil mě tokavý zpěv ptáků a ostré světlo, a tak jsem sešla dolů do obývacího pokoje pozdravit naši tříletou zlatou retrívřici Caru. Byla to kouzelná, klidná a rozvážná psí dáma – bez varování se však dokázala proměnit v dobrodružného neposedu. Klasické ploty pro tohoto hbitějšího čtyřnožce představovaly jen k smíchu. Ať už se pod nimi podhrabala, nebo je elegantně přeskočila jako laň – Cara byla odhodlaná čas od času prozkoumat svět na vlastní pěst. Pro nás byly její výpravy, při kterých jsme plní strachu a obav prohledávali celé okolí, mnohem méně zábavné. Naštěstí se většinou po nějaké době přihnala zpátky s vrtícím ocasem, nebo hrdě vyhlížela ze zadního sedadla policejního vozu, ve kterém ji dopravili domů. Ploty kolem našeho pozemku jsme zpevnili a Cara byla dlouhou dobu bez dalších dobrodružství – mysleli jsme si, že její rebelská fáze je definitivně pryč. I toho rána nasadila Cara, která se svou světle blond srstí vypadala jako malá sněhová vločka, svůj nevinný psí pohled a užívala si moje pohlazení. Copak už tehdy spřádala svůj plán?
Matka něco takového vycítí…
Když mě odpoledne maminka vyzvedla z předškolky, okamžitě jsem to poznala z jejího výrazu: Něco se stalo. Řekla jen: „Musíme rychle vyrazit, ostatní už jedou na kolech, Cara je pryč.“ Tentokrát však Caru k útěku nehnala touha po dobrodružství – právě hárala. Naštěstí neuplynula ani půlhodina a tatínek už se s Carou v závěsu blížil po lesní cestě k domu. Mohli jsme si oddechnout. Následující dny a týdny probíhaly úplně normálně a myšlenka, že se naše fenka během svého výletu možná sblížila s nějakým psem, pomalu ustupovala do pozadí. Dokud kamarádka mé maminky neústupně netvrdila, že Cara nápadně přibrala. Pro jistotu nám poradila návštěvu veterináře. Když jsme dorazili do ordinace, hned ji zvedli na stůl, aby ji poslechli, a maminka jen zcela klidně prohlásila: „Cara není březí, jsem matka a matka něco takového vycítí.“ Veterinář se zasmál a s mrknutím odpověděl: „To jste ale skvělá matka – slyším tlouct nejméně šest srdíček.“ Šokovaní, rozrušení, povzbuzení, zmatení a s dvaceti dalšími pocity v břiše jsme opustili ordinaci.
Naděje, že měla dobrý vkus na muže
V následujících týdnech se z naší malé sněhové vločky stala obrovská sněhová koule a my jsme připravovali dům na příchod štěňat. Tatínek – král všech domácích kutilů – vyrobil obrovskou porodní bednu se vším všudy a z pracovny se stal ráj pro štěňata. Zpráva o naší březí fence se rozšířila po celém sousedství a všichni se shodli na misi najít otce štěňat. Feny během hárání většinou nebývají příliš vybíravé – mohli jsme tedy jen doufat v krásné a zdravé spojení. Netrvalo dlouho a naše sousedka Ulli skutečně odhalila viníka. Díky bohu! Cara se spářila s nejkrásnějším psem v okolí: velkým a statným rhodéským ridgebackem Djangem. Jeho majitelka vyprávěla, že se v onen osudný den při procházce lesem z křoví náhle vynořila zlatá retrívřice a začala na jejího psa dělat oči. Django dlouho neváhal a využil tuto jedinečnou příležitost. Jeho panička se je ještě pokoušela od sebe oddělit, ale bez šance. Djangova majitelka si po porodu chtěla za každou cenu vzít jedno ze štěňat k sobě.
Narození štěňat
Cara brzy vypadala, jako by měla prasknout. A jednoho rána se to doslova stalo. Naše tříletá fenka neklidně přecházela v porodní bedně sem a tam. A pak se zcela náhle narodilo první malé štěně. Každé novorozené štěně je obklopené vlastním plodovým obalem neboli amniem, který fena obvykle prokousne. Cara však byla zcela nezkušená a nejistá – její instinkt selhal a štěně se v tenkém amniu začalo dusit. Dostala jsem strach, vzala malý obal se štěnětem do rukou a v panice křičela: „Dostaňte ho ven, dostaňte ho ven!“ Maminka do něj okamžitě nastřihla nůžkami otvor. Proti nám se vyklubalo drobné, trochu kluzké a nezaměnitelně mužské tělíčko. Připomínalo spíš krtka než psa. Oči mělo pevně zavřené, bylo zdravé a volně dýchalo. A právě to byl ten výjimečný okamžik, kdy mi srdce překypovalo láskou. Pomohli jsme této malé bytosti přijít na svět a zachránili ji.
Porod proběhl bez dalších komplikací a s každým novým štěnětem rostlo i moje štěstí. Maminka mě předem varovala, že většinou všechna štěňata porod nebo první období po něm nepřežijí, a já byla připravená na nejhorší. O to víc jsme bojovali o každý jednotlivý psí život a dělali vše, co bylo v našich silách, abychom naši statečnou psí maminku podpořili. Byla hrdinská a plná důvěry. Nemohli jsme na ni být pyšnější. Po dlouhých deseti hodinách byl pro nás všechny nesmírně náročný porod u konce. Společně jsme dokázali přivést všechna štěňata na svět živá. Osm malých krtků se nyní plazilo porodní bednou a hledalo ten nejplnější struk.
Štěňata měla na zádech typický ridge rhodéského ridgebacka. Většina z nich byla černá nebo tmavě hnědá. Dvě štěňata vynikala obzvlášť – jejich srst byla hnědočerně žíhaná. Pojmenovali jsme je Tigger a Tigger Two. Prvorozeného a největšího z nich, s lesklou černou srstí, jsme pojmenovali Mio, protože jsem tehdy právě četla knihu „Mio, můj Mio“ od Astrid Lindgrenové. Měli jsme k němu mimořádně silné pouto, protože jsme ho vlastníma rukama vystříhali z jeho malého obalu. Od té chvíle patřil k naší rodině. Jeho tři sestřičky dostaly jména Lili, Rose a Happy. Jeho bratři se jmenovali Otto a Paul.
A najednou nastal čas rozloučit se se štěňaty
V následujících týdnech jsem trávila každou volnou minutu s psími miminky. Večer jsem jim zpívala ukolébavky a někdy jsem přitom sama usnula přímo v porodní bedně. Po nějaké době jsem voněla víc jako štěně než jako dítě. Své malé krtky jsem milovala, a přesto jsem věděla, že přijde den, kdy se s nimi budu muset rozloučit. Každý den jsem se snažila přesvědčit rodiče, aby si všechna štěňata nechali – bohužel a pochopitelně bez úspěchu. V osmi týdnech se štěňata přestěhovala do svých nových domovů, ke svým novým rodinám. A já se musela sedmkrát rozloučit se slzami v očích. Dobrou zprávou však bylo, že se nám podařilo najít domov pro všechna štěňata v okruhu našich známých. A – Mio, můj Mio, zůstal po celý život s námi. Přivedli jsme ho na svět a o jedenáct let později ho doprovodili k duhovému mostu.
Kdo by si pomyslel, že Carin malý výlet bude znamenat tak velké, osmičlenné štěstí. Naše malá útěkářka nám nedarovala jen úžasného psa, ale také jedinečný a nezapomenutelný zážitek. Každý jednotlivý den tohoto zvířecího dobrodružství byl sám o sobě absolutním #wwmoment. Okamžiky, které mi dodnes vykouzlí úsměv na tváři a naplní srdce láskou. Okamžiky, o které jsem se mohla podělit nejen se svou rodinou, ale také se svými milovanými čtyřnohými parťáky.
Louisa Knoll
