Mnoho kilometrů odtud, mezi obrovskými ledovci uprostřed divoké sněhové vánice, kráčel sněhem vysoký muž v těžkých botách. Jeho dlouhý červený kabát vlál v mrazivém větru a v hustém vousu se mu tvořily rampouchy. Kdo se to však v těchto teplotách prodíral opuštěnou zimní krajinou Severního pólu? Mohl to být jedině Santa Claus. Jeho namáhavá cesta se brzy měla chýlit ke konci. V dálce se objevilo několik chatek ozdobených tisíci barevných světel a s kouřícími komíny. Město Santa Clause leželo v arktické krajině stejně izolovaně jako oáza v poušti nebo osamělý ostrov ve Středozemním moři. Jedle vysoké jako domy ukrývaly malou vánoční vesničku před zvědavými pohledy. Už několik let totiž nepřitahoval téměř liduprázdný Severní pól jen zvídavé badatele, ale také obrovské výletní lodě s turisty na palubě. Jednou Santa Claus cestou k vodě málem přímo narazil do skupiny cestujících, kteří právě zkoumali stopy tuleně. Naštěstí měl hlavu pokrytou tolika sněhem a jinovatkou, že ho rozrušení lidé považovali za ledního medvěda na útěku.
Nejenže bylo stále obtížnější střežit vánoční tajemství, ale obyvatele a pilné pracovníky Santova města letos postihlo neštěstí. A to pouhý týden před Vánocemi. Část Santových sobů – Donner, Dasher, Dancer a Blitzen – se vždy krátce před Vánocemi vydávala do vzdálených měst lidí, aby si udělala přehled na Štědrý večer. Trasa se musela každý rok znovu a pečlivě plánovat kvůli změnám ve městech. Cestou zpět však soby čekal šok – Blitzen si stěžoval na suchý kašel a nakazil se lidským koronavirem. Čtyři sobi, kteří cestovali společně, tak museli okamžitě do karantény a na Štědrý večer nemohli s ostatními táhnout Santovy saně.
Naděje v obálce
Santa Claus se zoufalstvím a obavami, že zklame tolik dětských srdcí čekajících na dárky, vydal do sněhové bouře hledat pomoc pro zbývajících pět sobů a náhradu za Donnera, Dashera, Dancera a Blitzena. Bohužel marně. Lední medvědi měli letos dost vlastních starostí. Zajíci polární se báli lidí, protože jednou spatřili na bundě turistu kožešinový límec, který se nápadně podobal jejich srsti. Pižmoni byli příliš těžcí a svým hlukem by lidi vyděsili. Když tedy Santa Claus kráčel sněhem, vystresovaný a frustrovaný z neúspěchu, usilovně přemýšlel, jak by ještě mohl zachránit lidské Vánoce.
Konečně dorazil do vesnice a své chaty, svalil se do oblíbeného křesla přímo u krbu a zahříval si promrzlé nohy. Zasněně otevřel poslední dopisy s přáními, které k němu dorazily. Najednou z jedné obálky vypadl malý obrázek. Byl na něm zobrazen malý chlapec s jiskřivě modrýma očima, který objímal velkého černého psa. Na zadní straně stálo dětským písmem: „Přeji si nový obojek pro psa pro svého nejlepšího čtyřnohého kamaráda Rufuse.“ V tu chvíli Santa Clausovi spadly klapky z očí. Kolikrát při svých sestupech komíny po celém světě poznal ty nejúžasnější psy! Nebyli jen chytří, citliví a odvážní, ale měli také vnímavé uši a jemné nosy, díky nimž se dokázali orientovat, vnímat jiná zvířata, a dokonce i pocity. Santa Claus navíc věděl jednu věc naprosto jistě: Psi milují lidi! Nenechali by ho ve štychu. Zdálo se také, že jim koronavirus nemůže ublížit. Santa Claus věděl, že nespočet osamělých psů čeká právě na takovou šanci, a proto zahájil své hledání v útulcích po celém světě.
Santa Claus a jeho noví společníci
Daleko na severu, v malém útulku v Reykjavíku, Santa Claus brzy našel, co hledal. Ve velké fence křížence eurasiera Anuk poznal věrnou a chytrou společnici. Byla ostražitá a měla mohutné tělo, ideální k tahání těžkých saní. Santa Claus vycítil, že je výjimečná. Spokojeně se s Anuk vydal do Švédska hledat další psy. Útulek v Göteborgu přivedl do Santova života už poněkud postaršího křížence Erika. Erikovy životní zkušenosti a rozvážná povaha se měly ukázat jako nesmírně důležité pro souhru celého sanového týmu. Jen několik set kilometrů odtud, v dánském Tondernu, adoptoval Santa Claus huskyho křížence Ottu. Mladý, mrštný a čilý chlapík s bystrýma tyrkysově modrýma očima. Doslova překypoval energií a nemohl se dočkat, až se ujme svého nového velkého úkolu.
Teď už chyběl jen jediný pes jako náhrada za soba, aby se podařilo zachránit Vánoce. Na severu Německa, v útulku v krásném Hamburku, našel Santa Claus zlatého retrívra Williama. V útulku už nějakou dobu pobýval. Před pěti lety ho někdo dostal jako štěně k Vánocům. Zpočátku přinášel své rodině velkou radost, ale čím větší byl, tím víc si s ním připadali bezradní. Nechali ho v útulku, aniž by se ještě jednou otočili. Neviděli v něm to, co Santa Claus nyní skrze mříže rozpoznal hluboko v jeho knoflíkových očích: srdce ze zlata, bezpodmínečnou lásku a neochvějnou věrnost. Ti dva se hledali, až se našli. Se svými čtyřmi novými společníky se Santa Claus spěšně vrátil na Severní pól, protože bylo ještě tolik práce.
Vánoční dobrodružství začíná
Poté, co zbývající sobi Prancer, Vixen, Comet, Cupid a Rudolph poskytli nováčkům na Severním pólu rychlokurz tahání saní, byla všechna zvířata nejen dokonale připravena, ale stala se také skvělým týmem. Anuk, Erik, Otto a William si užívali hry a mazlení od obyvatel vesnice. Poprvé po dlouhé době cítili, že jsou potřební, milovaní a oceňovaní. Stali se součástí velké pečující rodiny a konečně mohli poznat, jak nádherné mohou být Vánoce v kruhu svých nejbližších. Svůj nadcházející úkol – táhnout Santovy saně přes mraky, hory a údolí – brali všichni čtyři psi navzdory nově nalezenému štěstí velmi vážně.
Ráno 24. prosince zapřáhl Santa Claus před naložené saně svých devět tažných zvířat – soby vybavil respirátory FFP2. Lidské vakcíny se u sobů bohužel ukázaly jako neúčinné. Santa Claus zaklonil hlavu a vydal startovní signál: „Ho ho ho!“ Zvířata se rozběhla, saně se rychle daly do pohybu a společně vyrazila do širého světa. Všechno stihla včas a rozdala všechny dárky pod barevně ozdobenými vánočními stromy lidí. Santa a jeho zvířecí společníci znovu dokázali, jak důležitá je soudržnost a solidarita, především v krizových časech. Bez Williama a jeho přátel, jejich velkorysosti a neohroženosti, by letos žádné opravdové Vánoce nebyly. Zachránění se stali zachránci. Vyvržení se stali hrdiny. A naplňovalo je hrdostí, že mohli prokázat službu i lidem, kteří s nimi špatně zacházeli, zapomněli na ně, opustili je nebo je nechali v útulku – protože William a jeho přátelé věděli: Vánoce nejsou jen o dárcích, společném čase a dobrém jídle, ale především o odpuštění a lásce k bližnímu.
V tomto duchu vám tým William Walker přeje veselé, zdravé a požehnané Vánoce!
Od Louisa Knoll
